ELITE MAGAZIN

 KLIP JE K DISPOZICI ZDE

O FILMU

Uplynulo více než třicet let od premiéry prvního dílu série...více než 25 let od okamžiku, kdy se duchové na plátnech kin objevili naposledy...a nyní je toto dlouhé čekání konečně u konce. Krotitelé duchů se znovu vracejí do kin s novým týmem a novými postavami ve zcela novém dobrodružství.

Na počátku tohoto nového pokračování stojí režisér Paul Feig, který má jakožto tvůrce seriálu Machři a šprti a režisér filmů Ženy sobě, Drsňačky a Špion na svém kontě jedny z nejúspěšnějších, nejpřevratnějších a nejpamátnějších komedií posledních let. Právě Feig viděl v možnosti zahájit zcela novou kapitolu této série šanci posunout jednu ze svých nejoblíbenějších komediálních sérii do 21. století.

„Když se Krotitelé duchů v kinech poprvé objevili, byl jsem z nich naprosto nadšený," říká. „Byl jsem na nich hned během premiérového víkendu a upřímně řečeno jsem se nikdy nesetkal s komedií, která by s diváky dokázala to, co právě tento film. Diváci včetně mě byli z toho filmu nadšením naprosto bez sebe, a to nejenom proto, že se jednalo o zábavný film. Šlo tu o to, že se nám představili i ti nejzábavnější herci – všichni jsme zbožňovali Billa Murrayho, Dana Aykroyda, Harolda Ramise a Ernieho Hudsona, takže šance vidět tento tým snů pohromadě na plátně vše posunula na zcela novou úroveň. Ale úplně nejlepší na tom filmu byl nápad zasadit ho do kontextu boje s duchy prostřednictvím moderních technologií...to byl prostě geniální nápad. Jedná se o jednu z těch věcí, u kterých si říkáte, že byste si přáli, aby napadla právě vás."

Nápad natočit další Krotitele duchů – ve smyslu pokračování – samozřejmě není ničím novým. „Vždycky jsem toužil natočit další pokračování," říká Ivan Reitman, který režíroval a produkoval první dva ikonické díly této série a nyní je společně s Amy Pascal producentem i tohoto pokračování. „Jedná se o jeden z těch příběhů, ke kterým byste se prostě měli vrátit, a já neustále doufal, že k tomu dojde. Ale pokud bychom se na pokračování neshodli všichni, nebylo by ho možné natočit. Dopracovat se ke shodě čtyř různých lidí – obzvlášť těchhle čtyř – bylo takřka nemožné. A pak nás bohužel opustil Harold."

Po smrti Harolda Ramise v roce 2014 začala filmová společnost ve spolupráci s Reitmanem hledat nové komediální talenty, kteří by se režie chystaného filmu mohli ujmout. Tehdy se objevil Feig. „Věděl jsem, že se už dlouho pokoušejí natočit pokračování," říká Feig. „Začal jsem o tom přemýšlet. Legrační postavy, které bojují s nadpřirozeným světem, to je stále velmi unikátní nápad, a mně přišlo, že bychom se mohli zaměřit na spoustu dalších věcí, kterými se první dva filmy série nezabývaly. Přemýšlel jsem, jak se toho chopit. A napadlo mě, že bych takový film mohl natočit se čtveřicí těch nejzábavnějších komediálních hereček, jaké znám. To mě velice lákalo, protože šlo o něco zcela nového."

„Paul byl odhodlaný natočit vysokorozpočtový filmový trhák se ženami, ale bylo náročné přijít s nápadem na ten pravý film a herecký tým – postavy musely na plátně fungovat na sto procent ve všech ohledech," dodává vedoucí výroby Jessie Henderson, která je Feigovou produkční partnerkou. „Poprvé jsme se o něco takového pokusili s filmem Špion, ale jeho verze Krotitelů duchů byla příležitostí vše posunout na zcela novou úroveň se speciálními efekty, vizuálními efekty a bohatým hereckým týmem."

Reitmana Feigův nápad svým komediálním potenciálem zaujal také. „Na Paulově verzi je velice přitažlivé to, že v ní vůbec nejde o to, jakého pohlaví naši Krotitelé jsou," míní. „Podstatné je tu přátelství čtveřice hlavních hrdinů či hrdinek, kteří společně vykonají cosi výjimečného."

Když měl Feig podporu jak filmové společnosti, tak Reitmana samotného, spojil své síly s Katie Dippold, aby společně napsali scénář. „Existovala jen jedna osoba, se kterou jsem scénář tohoto filmu chtěl psát, a tou byla Katie," říká Feig o ženě, se kterou v minulosti společně napsal

scénář k filmu Drsňačky. „Spolupracoval jsem s ní na jiných projektech a vím, že zbožňuje duchařské příběhy. Má moc ráda strašidelné filmy. Jednalo se o dokonalou volbu."

„Zpočátku jsme strávili spoustu času rozhovory o tom, jak by měl scénář vypadat," vzpomíná Dippold. „Bavili jsme se o velkém množství tvůrčích záležitostí – které prvky z předchozích filmů by se měly znovu objevit? Co bychom měli inovovat? A pak jsme začali rozebírat příběh a postavy. Netoužili jsme po předělání původních postav – Venkman bude vždycky Venkman, nemůžete ho předělat. Takže jsme si vymysleli čtveřici zcela nových postav."

„Paul byl odhodlaný natočit film, který by si zachovával ducha původního snímku, ale existovaly by oprávněné důvody k jeho vzniku," popisuje Amy Pascal. „Vždycky záleží na postavách, a právě ty dokáže Paul vytvářet naprosto jedinečně."

Právě proto Feig k filmu přistupoval jako ke zcela novému příběhu, ve kterém se objevuje zcela nový tým. „Chtěl jsem, abychom na začátku filmu viděli náš současný svět – svět, který nemá žádné jasné důkazy o existenci duchů," vysvětluje Feig. „Naše krotitelky zasvětili své životy hledání vědeckých důkazů o jejich existenci, ale svět je považuje za pomatené, protože žádný jasný důkaz neexistuje. Ale když se konečně setkají s duchy, jejichž existenci se celý život snažily prokázat, rozhodnout se dát světu najevo, že své životy nepromarnily. Mají společný cíl a navzájem se svými schopnostmi a povahami doplňují."

Dippold a Feig tedy vytvořili zcela nové postavy, které by dokázaly dobře fungovat jako tým. „Abby je odbornice na nadpřirozeno, zasvětila svůj život studování duchu," vysvětluje. „Erin je fyzička, která se snaží vše držet na vědecké úrovni. Holtzmannová, konstruktérka, dokáže návrhy, se kterými Abby s Erin přicházejí, proměnit ve skutečnost a doopravdy postavit potřebné vybavení. No a konečně Patty se k nim přidá jako nováček. Ví o New Yorku naprosto vše, což bude klíčové pro rozřešení záhady toho, kde se duchové nalézají a co se na Manhattanu vlastně odehrává."

„Muže jsme už jako legrační vědátory viděli, ale s výjimkou Elaine May ve filmu Nový list jsme neměli možnost setkat se v podobné roli s ženami," popisuje Pascal. „Jednalo se o svěží a ojedinělé pojetí, kterému bylo třeba dát zelenou."

Napsat postavy tak, aby se doplňovaly, je ale jen jednou složkou úspěchu – Feig musel do rolí těchto postav navíc obsadit herečky, které byly výjimečně vtipné a mohly by tak těmto postavám vdechnout život. Nakonec Feig do role Abby obsadil Melissu McCarthy, do role Erin Kristen Wiig, do role Holtzmannové Kate McKinnon a do role Patty Leslie Jones.

„Myslím, že důvodem toho, proč je Melissa jednou z nejúspěšnějších komediálních hereček současnosti je skutečnost, že své postavy ztvárňuje jako obyčejné lidi," soudí Reitman. „Má úžasnou energii, je velice upřímná – působí velice zábavně a navíc věrohodně. Diváci ji zbožňují, protože je jednou z nich."

Když přišlo na obsazení role Erin, McCarthy už svou roli přijala, a proto bylo podle Feigeho nejsmysluplnější obrátit se na její hereckou kolegyni z filmu Ženy sobě. „Znovu a znovu se naše rozhovory ke Kristen stáčely," říká Feige, „ale neměl jsem tušení, jestli by o takovou roli vůbec stála, protože v poslední době své herecké umění dokazovala v celé řadě dramatických rolí. Pak se s ní zničehonic bavila moje manželka a Kristen se během jejich rozhovoru zmínila, že ví o tom, že se chystám točit Krotitele duchů a že pokud bych pro ni měl nějakou sebemenší roli, tak že by se jí s chutí ujala. To mi udělalo radost, protože Kristen se pro roli Erin dokonale hodila. Je jednou z nejvtipnějších komediálních hereček na světě – vždycky se jí podaří mě rozesmát."

„V případě role Jillian Holtzmannové jsme potřebovali herečku, která bude schopna nestandardního pojetí své role," prohlašuje Reitman. „Viděl jsem úžasné skeče, v nichž Kate McKinnon představovala Justina Biebera a ve kterých se jí podařilo velice originálním způsobem zachytit podstatu jeho osobnosti. Svou roli ve filmu Krotitelé duchů prostoupila ojedinělou, svéráznou a velmi vtipnou energičností, která je pro tuto roli naprosto dokonalá! Kate je komediální gigant, kterého není radno podceňovat."

Nápad na obsazení poslední ze čtveřice hlavních hrdinek přišel jako blesk z čistého nebe. „Leslie Jones jsem poprvé viděl v pořadu Weekend Update," říká Feig. „Asi po minutě sledování povídám manželce, že tahle žena je jednou z našich krotitelek. Sešli jsme se a velice jsme se sblížili díky skutečnosti, že jsme se oba začali věnovat standup komedii přibližně ve stejnou dobu, v osmdesátých letech. Má velice působivou osobnost, ale je velice srdečná – do všeho, co dělá, jde zcela naplno. V roli Patty Tolanové na sebe poutá veškerou pozornost."

Ale jedním z důvodů, proč se tato čtveřice hereček pro své role v tomto filmu tak hodila, přesahoval jejich individuální nadání. Feig věděl, že společně vytvoří funkční tým, který bude ve výsledku silnější než jeho jednotlivé složky. „Proto je pro mě velice důležité obsazovat do filmů

herce, kteří se přátelí i v běžném životě, protože když se podle toho zařídíte, tak docílíte velice přátelské a věrohodné atmosféry plné vřelosti, které byste nemuseli nutně dosáhnout tehdy, pokud byste vedle sebe před kamerou postavili herce, kteří se vůbec neznají," pokračuje Feig. „To pro mě vždycky bylo důležité – jedná se o jeden z důvodů, proč podle mého názoru tak skvěle fungoval film Ženy sobě. Kristen a Melissa se znaly z tvůrčí skupiny Groundlings, hrály spolu ve filmu Ženy sobě a společně vystupovaly v pořadu Saturday Night Live.

Kate a Leslie se v Saturday Night Live objevují aktuálně. Všechny čtyři spolupracovaly na nejrůznějších projektech a všechny mají velice specifický smysl pro humor, kterým se navzájem doplňují. Kristen je skvělá, co se týče takového toho „nervózního" humoru, Kate se zaměřuje spíše na klasickou grotesku, ale současně působí trochu podivínsky, Leslie, to je prostě živel, jakmile se objeví před kamerami, a Melissa je jejich přirozenou velitelkou. Máme tu skutečně k dispozici čtyři velice specifické postavy s velice specifickými osobnostmi, které jsou současně schopny duchům pořádně zatopit."

Abby Yatesová bere nadpřirozeno a vědu obecně velice vážně. Odjakživa v nadpřirozeno věří – tahle víra ji v životě stála mnohé, ale je rozhodnuta nenechat se pochybovači zviklat. Role Abby se ujala Melissa McCarthy, která s režisérem Feigem spojila své síly již počtvrté.

„Abby vždycky věřila, že má pravdu," vysvětluje McCarthy. „Nezáleží jí na tom, že si z ní lidé dělají legraci, což odjakživa dělají. Nezáleží jí na tom, jestli je jediným člověkem na světě, kdo v takové věci věří. Nezáleží jí na tom, jestli si ostatní myslí, že se pomátla. V nadpřirozené jevy zkrátka odjakživa věřila. Líbí se mi na ní, že si stojí za svým, bez ohledu na to, co si druzí myslí."

Podle scénáře, který Dippold a Feig napsali, jsou Abby a Erin v podání Kristen Wiig kamarádky. „Naše postavy se kamarádí už od střední školy – byly to dvě excentrické dívky, které věřily v duchy a nadpřirozené jevy," říká McCarthy. „Ale rozešly se poměrně ve zlém, protože Erin už měla po krk neustálého obhajování svých názorů, takže se vydala serioznějším směrem. Ve filmu se teď znovu setkávají. Zpočátku si tak docela nerozumí, ale je evidentní, že se znají už dlouho. A s Kristen je něco takového velice snadné, protože ji znám také velice dlouho a je jedním z nejpříjemnějších lidí, které znám."

To podle slov McCarthy platí pro celou čtveřici. „Kate McKinnon je pozoruhodná – je to skutečná šílená vědátorka, kterou prostě zbožňuji. A když řeknu, že Leslie Jones miluji, tak své pocity vůči ní hodně podhodnotím. Je skutečně skvělá a nikdo na světě by Patty nedokázal ztvárnit tak jako ona."

„Všechno to do sebe zapadlo," prohlašuje o kompletní čtveřici. „Když jsme společně začaly točit první scénu, dávalo to všechno dokonalý smysl. Byla to opravdu velká zábava."

Jedním z jejích nejpamátnějších okamžiků byla chvíle, kdy si měla poprvé možnost vyzkoušet protonový batoh. Nejde o žádná filmová kouzla – podle McCarthy je tato rekvizita těžká přesně tak, jak vypadá. „Zejména s ohledem na to, co všechno s nimi musíme provádět – vrháme se k zemi, běháme a bojujeme. Pokaždé, když nás nějaký výbuch odhodí a dopadneme na záda, ležíme na té kovové bedně s ostrými hranami," popisuje McCarthy. „Na druhou stranu ale nesnáším, když je ve filmu okamžitě poznat, že někdo běhá s rekvizitami, které jsou mnohem lehčí, než by měly být, takže jsem ráda, že se to našeho filmu týkat nebude. Působíme dojmem, že s tím máme velké problémy prostě proto, že je skutečně máme."

Ve filmu Krotitelé duchů dostala McCarthy možnost natáčet celou řadu kaskadérských scén sama. „Tyhle věci mě ohromně baví," přiznává. „Prosím je, aby mi dovolili nechat s sebou různě smýkat. Snažím se dělat všechno, co mi dovolí. A čas od času Paul prohlásí, že tohle skutečně dělat nesmím, že mě nenechá spadnout z osmi metrů na auto. A když něco takového řekne, tak si uvědomuji, že to dává naprostý smysl, ale přesto obvykle jen bezmocně sleduji, jak se ho ptám, proč bych podle něj něco takového dělat nemohla. A on prohlásí, že mi přeskočilo a odejde."

Jednou ze scén, které sama natáčet mohla, byla ta, ve které si ji během koncertu předává nad svými hlavami na rukou dav fanoušků. „Nikdy jsem to ještě nezažila," říká. Poznamenává k tomu, že kaskadérské scény někdy obnášejí komplikované postroje či závěsy, a ona se proto vedoucího kaskadérského týmu Waltera Garcii zeptala, jak správně skočit z jeviště na diváky. „On mi na to opáčil, že nejsprávnější je doběhnout až na konec jeviště, odrazit se a skočit. No dobrá, tak to tedy zkusíme. Napoprvé jsem poněkud váhala, ale jakmile jsem si to zkusila, věděla jsem, že jsem v dobrých rukách. Samozřejmě si uvědomuji, že mě chytala desítka profesionálních kaskadérů, takže nemohu zaručit, že bych si tenhle kousek vyzkoušela i v běžném životě, ale byla to ohromná legrace."

Erin Gilbertová jako dívka v duchy věřila, ale jak se stále intenzivněji věnovala své kariéře ve fyzice, uvědomovala si, že ji její fascinace nadpřirozenem drží zpátky a ubližuje její pověsti. Rozhodla se, že na svůj starý život zapomene a vybuduje si novou kariéru seriozní vědkyně...dokud není nucena se své minulosti znovu postavit čelem.

Role Erin se ujala Kristen Wiig. „Erin vyrostla s přesvědčením, že duchové existují – ve skutečnosti dokonce jako malá jednoho viděla, ale kromě Abby jí to nikdo nevěřil. Hodně ji to poznamenalo. Chtěla prožít život, ve kterém nebude považována za podivína, takže svět nadpřirozených jevů opustila a začala se věnovat seriozní vědě jako profesorka na Kolumbijské univerzitě. Pochopitelně se ale s Abby znovu setká a seznámí se také s Holtzmannovou a s Patty. Jak se ukazuje, jedná se o čtveřici odpadlíků, kterým se podaří najít jeden druhého. Takové příběhy mám moc ráda."

Podobně jako McCarthy si i Wiig velice užívala možnosti natáčet sama kaskadérské scény. „Nedalo se to přirovnat k ničemu, co jsem do téhle chvíle natočila. Nemohly jsme se dočkat toho, až kaskadérské scény začneme trénovat."

Wiig byla velice nadšená také ze vztahů, které mezi čtveřicí krotitelek panovaly. „Vždycky je skvělé, když narazíte na ten pravý projekt, na kterém můžete spolupracovat se svými přáteli a s lidmi, které máte rádi," míní. „S Melissou se znám už ohromnou spoustu let – když jsme natáčely film Ženy sobě, znaly jsme se už takřka deset let. Spolupráce s ní je obrovská zábava a neustále se válíme smíchy po zemi, takže bylo fajn se před kamerami znovu setkat. Leslie mě dokáže ohromně rozesmát čímkoliv, co udělá – kdykoliv, kdy Leslie něco řekla, jsem brečela smíchy. Její postava je velice zábavná, ale nejsem ani schopna slovy popsat, co dokázala se svými dialogy – pronáší je velmi specificky a od srdce. A Kate – Kate je prostě skvělá. Připadá mi ohromně zajímavá. Má velkou odvahu – v každé scéně riskuje. Dělá nečekané věci a je vždycky vtipná. Moc ráda ji sleduji."

Jillian Holtzmannová mezi ostatní nikdy moc nezapadala. Má netradiční nápady, nepodřizuje se společenským normám a ráda staví a vynalézá nejrůznější věci. Nesoudí druhé, ale baví ji provokovat upjaté lidi, zejména Erin.

Roli technicky nadané Jillian si zahrála Kate McKinnon z televizního pořadu Saturday Night Live. „Líbila se mi představa, že bych si mohla zahrát vědkyni," přiznává. „Baví mě ženské role, které nejsou postavené na romantice, což je ve filmech dost vzácné. Jsem moc ráda, že jsem tuhle příležitost dostala."

„Holtzmannová je geniální," říká o své postavě McKinnon. „Je ztělesněním klasického vědeckého nadšence. Má za úkol vylepšovat techniku, kterou společně používají ke své práci. Je pro ně nezbytná. Je podivná. Je potrhlá. Je plná radosti. Je jako já. Ano, tahle postava se asi nejvíce blíží tomu, jaká skutečně jsem, pokud si to dokážete představit."

„Kate byla popravdě řečeno první, koho jsem si v té roli představil," říká Feig. „Měli jsme tu roli Holtzmannové – naprosté potrhlé podivínky, a pokud Kate znáte, pak víte, že je to úžasná osoba, ale v tom nejlepším slova smyslu je naprosto ztřeštěná. Když jsme začali role ve filmu obsazovat, položili jsme si otázku, kdo by v téhle roli dokázal opravdu vyniknout. Kate na sebe velice intenzivně upozorňuje v SNL, ale ve filmu takovou šanci zatím nedostala. Má v sobě cosi charismatického – je to skutečná filmová hvězda. Zdálo se mi, že by se v téhle roli mohla divákům dokonale představit, takže se jednalo o velice snadné rozhodnutí."

„Holtzmannová se vědě věnuje v tom nejpraktičtějším slova smyslu, stále něco vyrábí," vysvětluje Feig. „Netuším ani, jestli se Holtzmannová vůbec nějak víc zajímá o duchy, ale rozhodně se zajímá o to, jak s nimi vědecky komunikovat, jak je chytat a jak k interakci s nimi uplatnit své dovednosti. Zajímá se o techniku, a jakmile tu svou začne vylepšovat – ať už jde o protonové batohy či synchrotrony a všechny tyhle věci – začíná skutečně šílet. Mě technika zajímá hodně, takže mě velice bavilo vymýšlet spousty úžasných nových zbraní a mít po ruce postavu, kterou Kate ztvárnila, aby se jim věnovala."

Patty Tolanová se narodila v New Yorku a také v něm vyrostla. Vždycky zbožňovala knihy, zejména literaturu faktu a historickou literaturu o New Yorku – a také objevování nových věcí, včetně nadpřirozena – takže je vlastně amatérskou odbornicí na historii New Yorku a svými znalostmi se ostatním třem členkám týmu naprosto vyrovná. Poté, co při své práci spatří ducha, ví nejen velice dobře, koho by měla zavolat, ale dokonce se k týmu připojí, aby mu nabídla své znalosti.

Role se ujala Leslie Jones, další hvězda Saturday Night Live, která o sobě dala vědět zejména v posledních dvou letech. „V téhle branži se pohybuji dost dlouho na to, abych věděla, že nemám ničemu věřit, dokud k tomu skutečně nedojde," vtipkuje Jones. „Takže když se mi zmínili o

Krotitelích duchů, říkala jsem si, že je to jenom něčí zbožné přání a nikdy k tomu nedojde. Když jsem se pak dozvěděla, že by mě Paul chtěl do toho filmu obsadit, zase jsem si říkala, že to je nesmysl a že místo mě obsadí Queen Latifah. A pak mi Paul zavolal a řekl mi, že by se se mnou chtěl sejít – a shodou okolností jsem se s ním setkala ve stejný den, kdy bylo oznámeno, že se stávám plnohodnotnou členkou týmu Saturday Night Live. A ještě když jsem tam proti Paulovi seděla se mi pořád honilo hlavou, že teď určitě pochopí, co jsem doopravdy zač, a do toho filmu mě nakonec neobsadí. Ale on prohlásil, že přesně někoho jako já hledá. Pořád se mi nechce uvěřit, že k tomu skutečně došlo. Je to jako sen. Mám pocit, že se probudím ve svém bytě v Santa Claritě, kde jsem bydlela předtím, než se všechno tohle dalo do pohybu, a řeknu si, že to byl ale úžasný sen."

„Toužila jsem po tom, aby moje postava byla skutečně realistická," popisuje Jones práci na filmu. „Pokud jsem měla představovat někoho, kdo se vědě nevěnuje a jen se do toho všeho zaplete, pak bylo jasné, že budou diváci události filmu vnímat mýma očima. Jako naprosto obyčejný člověk diváka do filmu uvádím a společně dění kolem pozorujeme. Všichni budou mluvit o ektoplazmatu, proudech, duších a portálech, a někdo se bude muset zeptat, co že to ten portál je, kam vede a proč. Patty do filmu vnáší prvek normálnosti – čte hodně knížek, zná dokonale New York, touží po informacích a má otevřenou mysl. Pro mě i Paula bylo důležité, aby Patty byla tím, kdo říká to, co si budou mezi sebou říkat i diváci."

Stejně jako McCarthy měla i Jones šanci vyzkoušet si skok z koncertního pódia. „Byla to ohromná zábava," přiznává. „Úžasné bylo, že jako první si to vyzkoušel Paul sám – my jsme sice byly zcela odhodlané to podstoupit, ale přece jenom jsme byly i trochu nervózní se na ty žíněnky vrhnout. Ale Paul prohlásil, že nás nenechá dělat něco, co by nebyl ochoten udělat sám, a zničehonic se z toho pódia vrhnul, tak jak byl, v obleku. Říkala jsem si, že když to on zvládl v obleku, tak já to dokážu zcela určitě. A bylo to perfektní! Podařilo se mi to na druhý pokus, ale oni potom chtěli, abychom natočili ještě několik opakování. A ten dav byl úžasný – celou dobu se chovali naprosto skvěle a volali 'Krotitelé duchů! Krotitelé duchů!'. Uvědomila jsem si, že to skutečně není žádný sen, že se to skutečně děje."

Jakmile se Krotitelé duchů pustí do práce a rozjedou svůj podnik, potřebují samozřejmě drobnou výpomoc s obvyklými starostmi a povinnostmi. A na takovou práci se nejlépe hodí atraktivní a poněkud slaboduchý recepční. Kevin možná není z nejbystřejších, ale je dobromyslný a přátelský a když jde do tuhého, rozhodně v sobě Krotitele duchů nezapře – jde o dalšího odpadlíka, který nalezl své skutečné poslání.

S rolí Kevina oslovil Feig poměrně nečekaně herce Chrise Hemswortha, který zatím neměl příliš možností projevit svůj komediální talent. „Je jedním z nejlepších improvizátorů, s jakými jsem dosud spolupracovala," chválí ho Melissa McCarthy. „To mě poměrně zaskočilo, protože jsme během scény pohovoru točili záběry o délce třeba 18 minut a on se nenechal ani jednou vyvést z míry. Dělal ty nejpodivnější věci, zcela v souladu s rolí – museli jsme asi na čtyři minuty přestat, protože jsme s Kristen brečely smíchy a nebyly jsme k zastavení. Jednou dokonce začal zpívat a my ho musely zarazit. Asi to vážně není člověk."

„Kevin je takové přerostlé, přihlouplé štěně," popisuje svou postavu Hemsworth. „Je plný nadšení a ambicí, ale je ohromně naivní a vnímá svět docela jinýma očima než všichni ostatní. Je zábavné zahrát si někoho, kdo je takhle naprosto mimo."

„Kevina jsme stvořili jako roztomilého přitroublíka, který má úspěch jen díky tomu, jak vypadá, ale současně se naprosto upřímně chce stát dalším členem týmu," říká Feig. „Trochu mu trvá, než mu všechno dojde – Kevin není z nejbystřejších – ale jakmile mu to dojde, tak má naprosto jasno. Chris z něj udělal velice zajímavou a ohromně legrační postavu."

Jak moc přihlouplý Kevin je? Zkuste se podívat na jeho brýle. „Od samého počátku jsem chtěl mít brýle, a Paul proti tomu nic neměl. Ale problém byl v tom, že se v brýlových čočkách odrážela světla, takže jsme z brýlí vyloupli skla – jako by si toho snad nikdo nevšiml. A pak jsem se jednou během natáčení skrz ty brýle podrbal a Melissa se začala smát a prohlásila, že to musím zopakovat, ale nesmát se u toho. A čím víc jsme nad tím přemýšleli, tím víc se nám ten nápad líbil – brýlová skla si musel neustále čistit, tak je z brýlí prostě vyndal. Velice praktický přístup k věci, ovšem pouze za předpokladu, že svět vnímáte trochu jinak než ostatní. Kevin je dost svérázný."

Součástí kouzla původního filmu bylo to, jak kombinoval velice primitivní vybavení se špičkovou technikou – veškerá výstroj působila dojmem, že jde o nejmodernější technologie, ovšem sestavené podomácku na koleně.

Při práci na vzhledu technických hraček, zbraní, dopravních prostředků a rekvizit proto

výtvarník filmu Jefferson Sage spolupracoval s Paulem Feigem na tom, aby se jim podařilo navodit podobnou atmosféru: ačkoliv vše rozhodně působí modernizovaným dojmem, onen dojem podomácku vyrobených propriet přetrvává – jako by je Holtzmannová skutečně stavěla sama. „Chtěli jsme vyrobit co nejvíce technologických hraček, které by se v maximální možné míře odlišovaly od těch v původním filmu a jednoznačně nás posouvaly do současnosti, ale současně jsme toužili zachovat jejich improvizovaný styl – všechno to působí dojmem, že to bylo sestaveno ze součástek, vylovených z popelnic u prodejen s elektronikou či u vysokoškolských kolejí," říká Feig. „Chtěli jsme, aby diváci nabyli dojmu, že pokud by byli dostatečně inteligentní, mohli by si stejné vybavení postavit doma sami."

„Základní myšlenkou je to, že si své zbraně vyrábějí samy," prohlašuje Sage. „Holtzmannová je geniální konstruktérkou, ale design není její nejsilnější stránkou. Dokáže přijít na to, jak by daná zbraň měla fungovat, a následně ji umístí do nějakého obalu – ale jde jenom o to, aby všechno nějak drželo pohromadě, nejde o žádný pečlivě promyšlený návrh. To byl náš výchozí bod – museli jsme se ponořit do mysli Holtzmannové. Museli jsme uvažovat tak, jak by uvažovala ona sama."

Jak se tvůrci filmu nořili do hlubin jejího mozku, začali se zaměřovat na možnosti využití již existujících předmětů a dalších materiálů, které by Holtzmannová mohla pro své potřeby uplatnit. „Je jedním z těch lidí, kteří na ulici narazí na starou trubku a okamžitě si ji představí jako hlaveň pistole," pokračuje Sage. „Když se podíváte na jejich zbraně, říkáte si, že to sice vypadá jako obyčejná plechovka, ale je evidentní, že se jim ji povedlo nějakým způsobem zužitkovat. Naším cílem bylo dát známým věcem nové využití, které by Holtzmannová vymyslela."

Další způsob, jakým se ve filmu tento domácký improvizovaný přístup projevuje, je ukázat vývoj a postupné zlepšování daného vybavení. „Vývoj protonového batohu je v podstatě jednou z vedlejších dějových linií filmu," svěřuje se McKinnon. „Na začátku máme prototyp, který se postupem času mění ve špičkový protonový nástroj. Velice dobře jsou vidět změny, kterými tato technologie zásluhou Holtzmannové prochází. Když se na začátku vydávají za duchem do metra, tlačí Holtzmannová obrovský vozík a Erin si musí nasadit děsivě vyhlížející elektrický obojek, pokud má být schopna zbraň vůbec použít – to je v podstatě první verze protonového batohu. A pak v průběhu času Holtzmannová přijde na to, jak vše zmenšit a integrovat, takže ho mohou nosit na zádech. Pořád se nejedná o zařízení, které by bylo malé, lehké či praktické. Ale už je alespoň přenosné."

„Paul se velice zajímal o to, jak budeme technologii ve filmu zobrazovat," pokračuje Sage. „Pochopitelně se jedná o čistou fikci, ale Paul toužil po tom, aby vše působilo realisticky, jako by se to skutečně mohlo stát. Měli jsme možnost oslovit několik fyziků z MIT, kteří nám vysvětlili principy, na kterých by naše fiktivní zařízení teoreticky mohla fungovat – to bylo skvělé a moc jsme si to užili. Poskytli nám řadu reálných nápadů, které pro nás byly základem pro všechno, co Krotitelé duchů používají."

Myslí to rozhodně naprosto vážně – částicový fyzik James Maxwell, doktorand na MIT, na nějaký čas zanechal svého výzkumu, který se snaží najít odpověď na otázky vzniku vesmíru, a stal se technickým konzultantem filmu, aby vybavení, jenž se v něm objevuje, dodal jistou dávku uvěřitelnosti a relevantnosti.

Film ze série Krotitelé duchů si pochopitelně neumíme představit bez slavného automobilu Ecto-1. Ale stejně jako samotné vybavení prošel i tento automobil modernizací. V původním filmu z roku 1984 tuto roli zastala upravená sanitka Cadillac z roku 1959, a v případě filmu nového si jeho tvůrci zvolili automobil podobného stáří. „Objevili jsme pohřební vůz Cadillac někdy z let 1981 až 1983," popisuje Feig. „Chtěli jsme zachovat styl původního Ecto-1, ale současně si ho přisvojit. Moc se mi líbil jeho vzhled – ty elegantní linie, ale také skutečnost, že se jedná o obrovské auto. Pohřební vůz nám navíc pro převoz duchů přišel trefnější. Jakmile jsme auto získali, Jefferson Sage ho se svým týmem úžasně vylepšil – líbilo se mi, že původní Ecto-1 měl červenou střechu. V rámci příběhu ho našim krotitelkám dodal Pattyin strýček, takže jsme se rozhodli, že se jednalo o člověka, který chtěl zesnulé převážet na úrovni, a proto má jeho pohřební vůz červenou střechu. Moc se mi to auto líbí."

„Pracovali jsme s myšlenkou, že Ecto-1 je pro Holtzmannovou jakousi mobilní laboratoří," popisuje Sage. „Ilustrátor vypracoval několik náčrtků toho, jak by auto mohlo vypadat – od velice bláznivých (například se satelitní anténou na střeše) až po umírněnější. Nakonec jsme se rozhodli, že by nemělo vypadat příliš extravagantně, opět s ohledem na to, že by mělo působit dojmem něčeho, co by si Holtzmannová dokázala postavit sama."

Práce ale neskončily u vnějšího vzhledu vozu. „Navrhli jsme také interiér Ecto-1, který je plný nejrůznějších součástek a zavěšeného vybavení," pokračuje Sage. „Obsahuje místa, kam je možné odložit zbraně, a protonové batohy jsou umístěny na výsuvném rameni." To je odkaz na původní snímek, v němž jsou protonové batohy odkládány na pohyblivé rameno, na které se v sanitce umísťovala nosítka.

I v tomto případě svými znalostmi vypomohl James Maxwell, který přišel s několika skutečnými vědeckými koncepty, které by Holtzmannová při výběru technologie pro použití přímo v akci mohla uplatňovat.

Jeden ze zástupců uměleckého vedoucího se výhradní práci na voze věnoval hned několik týdnů. Na střechu automobilu tak umístil řadu technicky vyhlížejících zařízení, držáků, trubek, nádrží, maják, reproduktor, anténu, baterie a další věci, čímž jeho proměnu v Ecto-1 završil.

V tomto filmu se ale představuje také zcela nový dopravní prostředek Krotitelů duchů – Kevinova motorka Ecto-2. A pokud o produktech, které Holtzmannová vyrábí, řekneme, že působí dojmem výroby podomácku na koleně, pak je třeba dodat, že jejich domácí výrobce je přesto držitelem titulu PhD. Naproti tomu Kevinova podomácku vyrobená motorka dává jasně najevo, že je dílem osoby s velice pozoruhodným uvažováním. (A protože Kevin nemá patřičné vědecké vzdělání, kterým se může pochlubit Holtzmannová, rozhodli se tvůrci filmu, že podobu jeho motocyklu s fyzikem Maxwellem konzultovat nebudou.)

Co se zobrazení duchů ve filmu týče, věděl Paul Feig velice dobře, že se bude muset s jejich vizuálními efekty obrátit na specialisty na počítačovou grafiku. A ačkoliv toužil po tom, aby se jednalo o velkolepou podívanou, chtěl vše současně udržet spíše při zemi, aby vše svým stylem odpovídalo filmu, na kterém pracoval.

„Spousta filmů s počítačovými efekty dnes vzniká kompletně v počítači a herci při natáčení reagují na tenisák na tyčce," vysvětluje Feig. „O to jsem nestál – chtěl jsem, aby herci měli možnost interakce. Chtěl jsem, aby moji duchové vypadali jako lidé – zejména proto, že natáčíme komedii."

Feig se také inspiroval vizuální podobou filmu z roku 1984, ve kterém byli duchové vytvořeni pomocí klasických kamerových triků a technologií. Ačkoliv tedy zcela jednoznačně plánoval využít soudobých technologií, byl současně velkým příznivcem tohoto klasického přístupu a toužil po jeho napodobení. Vedoucí týmu vizuálních efektů Peter G. Travers prohlašuje, že ačkoliv v sobě film kombinuje klasické i moderní technologie, nejedná se o nic kdovíjak neobvyklého. „Klasické technologie natáčení se nezměnily," vysvětluje. „Rozdíl je v tom, jaké možnosti nyní tvůrci filmů mají k tomu, aby scénu po jejím natočení dále vylepšili. Dnes máme nesrovnatelně více možností cokoliv změnit, zdůraznit nebo zcela vyměnit."

I pro Traverse bylo velice důležité zaznamenat maximum materiálu ihned při samotném natáčení, protože pak mohl zajistit, že budou vizuální efekty odpovídat Feigovým představám, nikoliv naopak. „Paul má ohromující schopnost natáčet velice působivé a finančně úspěšné komedie. A velký podíl na tom má skutečnost, že může jak on sám, tak i kameraman Robert Yeoman společně s herci natočit řadu alternativních verzí jednotlivých scén, často i velmi dlouhých. Humor se neustále vyvíjí, dokonce i v průběhu postprodukčních prací. Na druhou stranu, vizuální efekty jsou velice výrazně vázány na pečlivou přípravu. Otázkou tedy bylo, jakým způsobem vizuální efekty propojit s jeho specifickým stylem?" zamýšlí se Travers. „To byla ta nejkritičtější věc. My více různých verzí vytvářet nemůžeme – museli jsme proto nechat Paula a kameramana a výtvarníka, aby si ujasnili, co po nás požadují. Ve filmu se možná ocitla desátá nebo patnáctá verze dané scény, ale my museli být připraveni použít kteroukoliv z nich."

Nejlepším příkladem toho, jakým způsobem tým vizuálních efektů poskytl tvůrcům filmu možnost tvůrčím způsobem objevovat komediální prvky, jsou podle Traverse protonové paprsky. „Na konce hlavní protonových pistolí jsme připevnili svítící diody," popisuje. „Ty vytvořily přirozenou složku osvětlení scény. Děvčata měla pod kontrolou dokonce i spoušť svých zbraní, a když ji zmáčkly, tak se špička hlavně rozzářila. Měly pod kontrolou to, kdy vystřelí, a na místo, kam mířily, se promítala malá červená tečka. Paul mohl upravovat dialogy či záběry kamer a přesto vše stále fungovalo tak, jak jsme potřebovali."

Když došla řada na samotné duchy, bylo na výtvarném týmu Jeffersona Sage, aby především navrhl jejich vizuální podobu. Jakmile bylo tohle hotové, pak se do práce pustili samotní tvůrci vizuálních efektů, zejména ve společnostech Moving Picture Company, Sony Pictures Imageworks, Iloura a Zero VFX, aby pod Traversovým dohledem duchy patřičně vylepšili.

„První otázkou, kterou jsem Paulovi položil, bylo, zda duchové světélkují," říká Travers. „Pokud ano – což, jak se ukázalo, byla skutečně pravda – pak jsme museli přijít s řešením, jak něčeho takového docílit."

Důvod toho, proč bylo světélkování duchů tak důležité, byl prostý: světlo. Jednou z nejnáročnějších částí počítačové animace je zajistit, aby vše působilo dojmem, že se to v záběru nacházelo od samého počátku, a nasvícení daných záběrů je pro něco takového velice klíčové. Nejen že je třeba, aby byli duchové nasvíceni reálným světlem, které se v dané scéně vyskytuje, ale jejich světélkování muselo současně naopak ovlivňovat svět kolem nich. „Počítačová animace musí být se skutečnými záběry kompletně propojena," říká Travers. „Pokud tedy duchové světélkovali, znamenalo to, že jsme z pohledu nasvícení scény museli zajistit, aby to působilo tak, že se v ní nacházeli od samého začátku."

S ohledem na tento požadavek se tvůrcům filmu podařilo vymyslet způsob, jak něčeho takového dosáhnout. „Vzali jsme skutečné herce a nasvítili je pomocí různých světelných efektů a diod a zaznamenali jejich výkony," vysvětluje Feig. „Poté jsme je přesunuli do světa přízraků, aby působili dojmem duchů, a doplnili nejrůznější efekty. Ale ve své podstatě se jedná o lidské herce."

Tým vizuálních efektů za tímto účelem úzce spolupracoval s kostyméry pod vedením Jeffreyho Kurlanda. „Nejprve jsme navrhli kostýmy a potom jsme vyrobili svítící obleky, které si herci mohli obléknout pod tyto kostýmy, skrz které pak světlo prosvítalo," říká Kurland. „Bylo potřeba uzpůsobit látky, z nichž byly kostýmy ušity, protože musely být dostatečně tenké na to, aby jimi prosvítalo světlo, ale současně vypadaly jako skutečná látka, z níž by bylo vytvořeno oblečení, které duchové měli na sobě."

„Po designové stránce se jednalo o zajímavou výzvu, protože bylo třeba brát v potaz nejenom historickou přesnost kostýmů, ale také problematiku nasvícení," popisuje Kurland. „Bylo velice zábavné spolupracovat tak úzce s týmem vizuálních efektů – vytvářeli jsme film společně s ostatními. Bez týmové spolupráce by Krotitelé duchů nikdy nemohli vzniknout."

Dobrým příkladem je Gertrude, první duch, se kterým se Krotitelé duchů setkají. „Obsadili jsme Bess Rous, Jeffrey Kurland navrhl její kostým, a poté kostyméři do jejího kostýmu zabudovali svítivé diody," vysvětluje Kurland. „Když jsme danou scénu natáčeli, stála Bess na plošině, která se mohlo pohybovat nahoru i dolů, a namířili jsme na ni větráky, takže působila velice nadpozemským dojmem. Následně jsme v počítači mohli nahradit vše, co bylo třeba, a proměnit ji v ducha. Týmu ve společnosti Iloura, který měl vše na svědomí, velel Glenn Melenhorst.

„Vytvořili jsme nejen Gertrudiny svršky," říká Kurland, „ale nasvítili jsme i její krinolínu a korzet. Byl to oblek plný světla, které celým kostýmem prostupovalo."

Propojením klasického a moderního přístupu bylo možné ve filmu využít výhody obou. „Když jsme scénu natáčeli, věděly naše krotitelky, kam se mají dívat, protože Bess byla v záběru s nimi, reagovala na ně a ony na ni...všechno to skvěle fungovalo. Dalším skvělým příkladem je scéna v tunelu metra, ve které byl představitel ducha David Gruber Allen posetý světelnými diodami do té míry, že se v temných kulisách tunelu stal hlavním zdrojem světla. A pak společnost ZeroFX v Bostonu ducha převedla do digitální podoby, v některých situacích ho zcela nahradili, a současně rozšířili naše dekorace a vytvořili také plně digitální vlak."

Kurlandův tým byl opět připraven jim s tímto úkolem pomoci. „Pruhovanou vězeňskou uniformu jsme smirkovým papírem zjemnili natolik, že skrz ni prosvítalo světlo," popisuje Kurland.

Nebyli by to Krotitelé duchů, kdyby se ve filmu neobjevil „Slizoun", a tento fanoušky zbožňovaný duch se proto v novém filmu skutečně vrací. Ačkoliv ve výsledném filmu půjde o plně digitální výtvor (za jehož vznik byla pod dohledem Daniela Kramera zodpovědná společnost Sony Pictures Imageworks), zrodila se tato postava obdobně jako v původním filmu z roku 1984, tedy v podobě loutky. „Počítačové postavy od té doby udělaly obrovské pokroky," říká Kramer. „Loutka nebyla schopna reagovat tak dokonale, jak jsme toho byli schopni docílit pomocí počítačové grafiky. Ale byla pro nás velice důležitá při natáčení, kdy posloužila jako mezistupeň – pokud bychom se bývali rozhodli použít čistě počítačovou postavu a při natáčení nebyl náš duch v žádné formě přítomen, nevypadal by výsledek tak dobře, jak nyní vypadá."

Při svém vůbec prvním výjezdu jsou Krotitelé duchů pověřeni polapením létajícího ducha na rockovém koncertu. „Ve skutečnosti nám po place při natáčení poletoval malý dron vybavený světelnými diodami, kterého jsme později nahradili odpovídajícím duchem," popisuje Travers. „Opět, díky tomu všichni statisté v davu přesně věděli, kam se mají dívat, takže vše působí přirozeně. A když se duch ocitl v blízkosti zdi, zelené světelné diody ji celou krásně ozářily. Náš

světélkující duch vypadá, jako že do toho prostředí dokonale zapadá, a to i v záběrech, ve kterých se vznáší vysoko u stropu. I tuto scénu pro nás zpracovala společnost Iloura v Austrálii."

Dalšími Traversovými oblíbenci jsou duchové, kteří se objevují během slavnostního průvodu s balóny. „Pocházejí z oslavy z dvacátých let minulého století, jsou obří a ještě navíc světélkují, což by bylo velice neobvyklé," míní. „Měli jsme k dispozici skutečné svítící balóny, kterými jsme ve scéně manipulovali, abychom se pokusili zachytit správně všechny pohyby a jejich načasování. Pomohlo nám to získat jasnou představu o tom, jak by se duchové měli odrážet v oknech a jak by na jejich záři reagovaly předměty v jejich blízkosti. Tyhle naše pomocné balóny ve filmu neuvidíte, ale byly pro nás naprosto klíčové." Ve společnosti Imageworks následně vytvořili plně digitální balóny včetně simulace pohybu, kdy se zčásti pohybují z vlastní vůle a zčásti jsou unášeny větrem. Výbuchy těchto balónů byly po stránce výpočetní náročnosti velice komplikované.

V samotném vyvrcholení filmu se na New York snáší více než 1000 duchů. Celou závěrečnou sekvenci vypracovala společnost Moving Picture Company pod vedením Davida Seagera. „Tady film skutečně nabírá na velkoleposti a MPC si vyhrála i s těmi nejmenšími detaily," popisuje Travers. Ten se svým týmem pro film vytvořil celkem 20 základních vizuálních návrhů duchů, z nichž mnohé bylo možno upravovat, kombinovat a střídat tak, aby bylo k dispozici co největší množství odlišných variant.